Kresťanská literatúra > Dejiny ,právo, sociológia, eseje
| kód produktu: | 144407 |
|---|---|
| vydanie: | 1.. |
| edícia: | Teologické studie |
| počet strán: | 165 |
| jazyk: | český |
| väzba: | brožovaná |
| formát: | 145x205 |
stav knihy: dobrý
K nejlepším pokračovatelům církevního historiografa Eusebia Pamphili nesporně patří svou objektivitou Socrates scholasticus svou prací Církevní dějiny v 7 knihách.
O jeho životě se můžeme dozvědět jen z kusých poznámek v jeho Církevních dějinách. Narodil se v Konstantinopoli a tam byl také vychováván (V, 25). Jako chlapec se učil u pohanských učitelů Helladia a Ammonia (V, 16), kteří r. 389 uprchli před pronásledováním z Alexandrie do Konstantinopole (I, 5, 24). Vyučování elementárním předmětům (čtení, psaní, počítání) se začínalo sedmým rokem a pokračovalo na druhém stupni, kde se vyučovalo vyšší matematice a gramatice (učení se řečtině a četbě latinských a řeckých básníků spojené s výkladem díla) do 15. roku žáka. Učitel na prvním stupni se nazýval gramatistes a učitel na 2. stupni grammatikos. Socrates nazývá Helladia a Ammonia „gramatikoi". Z toho by se dalo usuzovat, že měl již za sebou 1. stupeň a u jmenovaných učitelů (grammatikoi) si již prohluboval své vzdělání. Možno tedy klást jeho narození na začátek vlády Theodosia I. (379-95) kolem roku 380. Odborného vzdělání v rétorice, filozofii a právnictví se mu pravděpodobně dostalo u sofisty Troila, o němž se ve svých dějinách pochvalně zmiňuje a dokonce uvádí jeho rodiště a žáky, aniž jej uvádí jako svého učitele.
K jeho jménu je ještě připojováno slovo „scholasticus". V řečtině znamená to slovo člověka učeného a velmi často se vyskytuje u církevních Otců a v koncilních aktech. V té době byl to také výraz pro právníka, právního zástupce. Za takového jej také církevní historici považují. Konečně dobré znalosti dat, pořadí konsulů i odborné znalosti politických událostí i když jen okrajem líčené by tomu nasvědčovaly. Důkladné teologické vzdělání neměl. Fotius (cod. 28) se o něm vyjádřil, že ,,en dogmasin ou lian akribes", že v církevní nauce nebyl příliš důkladný.
Z povrchního čtení by se dalo usuzovat, že patřil k novatiánské sektě. Tak o něm soudili historici 16. a 17. stol. (Nicephorus, Baronius, Labbeus S. J.). Socrates totiž připomíná řadu novatiánských biskupů v Konstantinopoli. Zvláště chválí Agelia, Sisinnia, Chrysantha a Pavla. Velmi pečlivě zaznamenává vše, co se týká této novatiánské sekty. Novatiánské schisma bylo z počátku motivováno osobními zájmy - Novatianus chtěl být římským biskupem a jeho aspiraci zmařila volba Kornelia (251-53). Konflikt však nabyl věcného charakteru v otázce odpuštění hříchů u těch, kteří v pronásledování neobstáli. Novatiáni chtěli mít církev čistých a svatých - katharoi - a proto ti, kteří k nim přistoupili, i když již byli pokřtěni, musili přijmout nový křest. Po nicejském koncilu (r. 325) přistoupila k tomu roztržka o slavení velikonoc. Jak vidíme, za Socrata byli velmi rozšířeni. Socrates, pokud možno vyčíst z jeho spisu, byl přísnějších mravních zásad a proto ty sympatie k novatiánům. Možná že tu hrály svou úlohu i rodinné vztahy. Jiné je však sympatizovat s novatiány a jiné je být novatiánem. Stejně jako ariány, macekoniány a euno-miány tak i novatiány považuje pro jejich christologické názory za heretiky (V, 20, 23). To by jistě nenapsal, kdyby byl příslušníkem této sekty. Pro něho pravou církví je jen ta, která vyznává víru nicejského koncilu, že Kristus Bůh je stejné podstaty s Bohem Otcem. Toto se prolíná celým jeho spisem, i když při své objektivitě vyzdvihuje klady některých představitelů sekt. K sepsání Církevních dějin podle jeho vlastního doznání nevycházel z vlastní iniciativy, nýbrž vybídl jej k tomu blíže neurčený kněz či biskup Theodorus. Jistě pro jeho široké znalosti historie a práva.
Podle vlastního udání (I, 1) chtěl pokračovat tam, kde Eusebius skončil své Církevní dějiny. Poněvadž však shledal, že Eusebius jen zběžně pojednal o Konstantinově době a že rovněž o arianismu se zmiňuje jen povrchně, rozhodl se své vyprávění začít nikoli rokem 325, tedy nicejským koncilem, nýbrž již Diokleciánovou abdikací v r. 305. Tím chtěl doplnit mezery v Eusebiově vyprávění, hlavně události kolem nicejského koncilu. V 1. a 2. knize obsahující dobu od r. 305 až do Konstantinovy smrti r. 361 dost nekriticky použil Eusebia a hlavně církevního historika Řufina. Když však potom se seznámil s Athanasiovými spisy, poznal, že Rufinovy Církevní dějiny obsahují nesprávnosti, přepracoval tyto dvě knihy s použitím Athanasiových spisů a dopisů současníků. První část (1. a 2. kniha) obsahuje cenný materiál doslovně uváděných zápisů. V 3. až 5. knize (od Juliana až po smrt Theodosia I. r. 395 již jen zřídka cituje dokumenty. V 6. a 7. knize líčí události, které sám viděl nebo o nich slyšel od očitých svědků. Socratův spis končí dobou 17. konsulátu Theodosia II. v 2. roce 305 olympiády, to je r. 439. To, že nepokračoval ve svém vyprávění, zavinila pravděpodobně těžká nemoc či smrt. Proto se uvádí rok jeho smrti rok 439 nebo krátce po tomto roce.
Ústředním tématem Socratova spisu je usnesení nicejského koncilu (r. 325) o vztahu Krista k Bohu Otci, že Kristus je stejné podstaty s Bohem Otcem, jako reakce na názory alexandrijského kněze Aria. Téměř o sto let dříve než Arius vyvolal rozruch místodržící královny Zenobie z Palmyry a pak biskup v Antiochii Pavel ze Samosaty tvrzením, že Kristus je pouhým člověkem, který obzvláštním způsobem byl Bohem omilostněn, což byla jen jiná obměna gnosticismu z prvních století křesťanského života. Jako v předchozích názorových odchylkách tak i proti tomuto Pavlovu se ostře postavili biskupové církví a na synodě a Antiochii jej r. 268 odsoudili. Arius stejně jako Pavel ze Samosaty vyšel z Antiochijské školy. O Áriových názorech se dost obšírně zmiňuje Socrates, takže netřeba je v tomto resumé uvádět. Zatímco Pavel ze Samosaty stál se svými názory takřka sám a navíc svým povýšeneckým vystupováním si mnohé odpudil, Arius získával pro svůj názor některé vlivné politicky angažované biskupy. Spor nabyl politických dimenzí hlavně tím, že křesťanství dostalo po staletích svobodu a doutnající věroučné rozdíly v době nesvobody se nyní mohly rozhořet do nebezpečné míry. Proto císař Konstantin z praktických důvodů - chtěl mít v říši klid - se rozhodl svolat církevní sněm do Nicee roku 325. Rozhodnutý koncilu potvrzené 318 biskupy z východní i západní sféry potvrdilo, co strážci svěřeného pokladu od samého počátku křesťanství ochraňovali a co křesťanské církve věřily o Kristu: Kristus je od věčnosti Bůh, tedy stejné podstaty s Bohem Otcem, který se v čase stal člověkem. Tím koncil ukončil vleklé názorové spory. „Vždyť o čem rozhodlo 300 biskupů, nelze považovat za nic jiného než za Boží souhlas, zvláště když v myslích tak významných mužů sídlil Duch Svatý, který jim zjevil Boží vůli", píše císař alexandrijské církvi. Církev zde řekla jasné slovo, kterému se mnozí většinou ze zištných důvodů nechtěli podřídit. I když Konstantin učinil tak v dobrém úmyslu, přece jen jeho zásah se stal precedentem k neblahému césaropapismu, zasahování panovníka do činnosti církve i k pozdější u nás v 16. a 17. stol. známé zásadě „cuius regio, huius religio - čí země, toho i víra".Spis obsahuje plno nechutných a pro církevní představitele těžko pochopitelných scén vzájemného osočování. ,, obě strany sesazovaly biskupy ne kvůli víře, ale z jiných důvodů. I když jejich víra nebyla stejná, přece při vzájemném sesazování si nijak druhé straně nevytýkali víru" (II, 42). Byla to velká ostuda pro křesťanské náboženství", povzdechl si Socrates (VI, 7). Přestože „křesťané na východě i na západě nedělali mezi sebou rozdíl" (II, 18), jsou tu již náznaky budoucího odcizení se jednotné a jedné církvi a Socra-tovo konstatování, že „církev jednou rozdělená nezůstala při jednom rozdělení" (V, 20), potvrdila budoucí staletí a potvrzují je dodnes.
V celém Socratově spise vidíme, jak význačné postavení zaujímal v celé církvi římský biskup a římská církev. Pravda, jistou úlohu tu hrála okolnost, že římský biskup sídlil v hlavním městě římského impéria Římě, i když v Socratově době již tu byl svým dominantním postavením Nový Řím, Nea Roma--Konstantinopol. Především a hlavním důvodem význačného postavení římské církve bylo, že sídlo římských biskupů bylo na hrobech apoštolských knížat sv. Petra a Pavla a že římský biskup byl nástupem sv. Petra, kterého Kristus učinil skalou, na které buduje svou církev. V římské církvi viděli při nechutných sporech zastánkyni pravovéří a rozhodčího. Řada pravověrných biskupů - alexandrijský biskup sv. Athanasius, Petr, konstantinopolský biskup Pavel a jiní biskupové z jiných krajů (II, 15) - se utíkají k římským biskupům. Avšak i hlavní zastánce Áriova názoru biskup Eusebius z Nikomedie posílá svého legáta k římskému biskupu s prosbou, aby rozhodl v Athanasiově sporu (II, 11). Rovněž církví odsouzení macedoniáni posílají své posly k římskému biskupu Liberiovi - (IV, 12).
Zajímavý a jistě ne ojedinělý je Socratův názor na poměr státu k církvi a církve ke státu. „Když je stát zmítán nepokojem, je i církev znepokojována bouřemi neblahých událostí. Neštěstí jednoho postihuje i druhého a někdy neklid v církvi je předehrou neklidu ve státě nebo naopak", poznamenává v předmluvě k 5. knize.
K nejlepším pokračovatelům církevního historiografa Eusebia Pamphili nesporně patří svou objektivitou Socrates scholasticus svou prací Církevní dějiny v 7 knihách.
O jeho životě se můžeme dozvědět jen z kusých poznámek v jeho Církevních dějinách. Narodil se v Konstantinopoli a tam byl také vychováván (V, 25). Jako chlapec se učil u pohanských učitelů Helladia a Ammonia (V, 16), kteří r. 389 uprchli před pronásledováním z Alexandrie do Konstantinopole (I, 5, 24). Vyučování elementárním předmětům (čtení, psaní, počítání) se začínalo sedmým rokem a pokračovalo na druhém stupni, kde se vyučovalo vyšší matematice a gramatice (učení se řečtině a četbě latinských a řeckých básníků spojené s výkladem díla) do 15. roku žáka. Učitel na prvním stupni se nazýval gramatistes a učitel na 2. stupni grammatikos. Socrates nazývá Helladia a Ammonia „gramatikoi". Z toho by se dalo usuzovat, že měl již za sebou 1. stupeň a u jmenovaných učitelů (grammatikoi) si již prohluboval své vzdělání. Možno tedy klást jeho narození na začátek vlády Theodosia I. (379-95) kolem roku 380. Odborného vzdělání v rétorice, filozofii a právnictví se mu pravděpodobně dostalo u sofisty Troila, o němž se ve svých dějinách pochvalně zmiňuje a dokonce uvádí jeho rodiště a žáky, aniž jej uvádí jako svého učitele.
K jeho jménu je ještě připojováno slovo „scholasticus". V řečtině znamená to slovo člověka učeného a velmi často se vyskytuje u církevních Otců a v koncilních aktech. V té době byl to také výraz pro právníka, právního zástupce. Za takového jej také církevní historici považují. Konečně dobré znalosti dat, pořadí konsulů i odborné znalosti politických událostí i když jen okrajem líčené by tomu nasvědčovaly. Důkladné teologické vzdělání neměl. Fotius (cod. 28) se o něm vyjádřil, že ,,en dogmasin ou lian akribes", že v církevní nauce nebyl příliš důkladný.
Z povrchního čtení by se dalo usuzovat, že patřil k novatiánské sektě. Tak o něm soudili historici 16. a 17. stol. (Nicephorus, Baronius, Labbeus S. J.). Socrates totiž připomíná řadu novatiánských biskupů v Konstantinopoli. Zvláště chválí Agelia, Sisinnia, Chrysantha a Pavla. Velmi pečlivě zaznamenává vše, co se týká této novatiánské sekty. Novatiánské schisma bylo z počátku motivováno osobními zájmy - Novatianus chtěl být římským biskupem a jeho aspiraci zmařila volba Kornelia (251-53). Konflikt však nabyl věcného charakteru v otázce odpuštění hříchů u těch, kteří v pronásledování neobstáli. Novatiáni chtěli mít církev čistých a svatých - katharoi - a proto ti, kteří k nim přistoupili, i když již byli pokřtěni, musili přijmout nový křest. Po nicejském koncilu (r. 325) přistoupila k tomu roztržka o slavení velikonoc. Jak vidíme, za Socrata byli velmi rozšířeni. Socrates, pokud možno vyčíst z jeho spisu, byl přísnějších mravních zásad a proto ty sympatie k novatiánům. Možná že tu hrály svou úlohu i rodinné vztahy. Jiné je však sympatizovat s novatiány a jiné je být novatiánem. Stejně jako ariány, macekoniány a euno-miány tak i novatiány považuje pro jejich christologické názory za heretiky (V, 20, 23). To by jistě nenapsal, kdyby byl příslušníkem této sekty. Pro něho pravou církví je jen ta, která vyznává víru nicejského koncilu, že Kristus Bůh je stejné podstaty s Bohem Otcem. Toto se prolíná celým jeho spisem, i když při své objektivitě vyzdvihuje klady některých představitelů sekt. K sepsání Církevních dějin podle jeho vlastního doznání nevycházel z vlastní iniciativy, nýbrž vybídl jej k tomu blíže neurčený kněz či biskup Theodorus. Jistě pro jeho široké znalosti historie a práva.
Podle vlastního udání (I, 1) chtěl pokračovat tam, kde Eusebius skončil své Církevní dějiny. Poněvadž však shledal, že Eusebius jen zběžně pojednal o Konstantinově době a že rovněž o arianismu se zmiňuje jen povrchně, rozhodl se své vyprávění začít nikoli rokem 325, tedy nicejským koncilem, nýbrž již Diokleciánovou abdikací v r. 305. Tím chtěl doplnit mezery v Eusebiově vyprávění, hlavně události kolem nicejského koncilu. V 1. a 2. knize obsahující dobu od r. 305 až do Konstantinovy smrti r. 361 dost nekriticky použil Eusebia a hlavně církevního historika Řufina. Když však potom se seznámil s Athanasiovými spisy, poznal, že Rufinovy Církevní dějiny obsahují nesprávnosti, přepracoval tyto dvě knihy s použitím Athanasiových spisů a dopisů současníků. První část (1. a 2. kniha) obsahuje cenný materiál doslovně uváděných zápisů. V 3. až 5. knize (od Juliana až po smrt Theodosia I. r. 395 již jen zřídka cituje dokumenty. V 6. a 7. knize líčí události, které sám viděl nebo o nich slyšel od očitých svědků. Socratův spis končí dobou 17. konsulátu Theodosia II. v 2. roce 305 olympiády, to je r. 439. To, že nepokračoval ve svém vyprávění, zavinila pravděpodobně těžká nemoc či smrt. Proto se uvádí rok jeho smrti rok 439 nebo krátce po tomto roce.
Ústředním tématem Socratova spisu je usnesení nicejského koncilu (r. 325) o vztahu Krista k Bohu Otci, že Kristus je stejné podstaty s Bohem Otcem, jako reakce na názory alexandrijského kněze Aria. Téměř o sto let dříve než Arius vyvolal rozruch místodržící královny Zenobie z Palmyry a pak biskup v Antiochii Pavel ze Samosaty tvrzením, že Kristus je pouhým člověkem, který obzvláštním způsobem byl Bohem omilostněn, což byla jen jiná obměna gnosticismu z prvních století křesťanského života. Jako v předchozích názorových odchylkách tak i proti tomuto Pavlovu se ostře postavili biskupové církví a na synodě a Antiochii jej r. 268 odsoudili. Arius stejně jako Pavel ze Samosaty vyšel z Antiochijské školy. O Áriových názorech se dost obšírně zmiňuje Socrates, takže netřeba je v tomto resumé uvádět. Zatímco Pavel ze Samosaty stál se svými názory takřka sám a navíc svým povýšeneckým vystupováním si mnohé odpudil, Arius získával pro svůj názor některé vlivné politicky angažované biskupy. Spor nabyl politických dimenzí hlavně tím, že křesťanství dostalo po staletích svobodu a doutnající věroučné rozdíly v době nesvobody se nyní mohly rozhořet do nebezpečné míry. Proto císař Konstantin z praktických důvodů - chtěl mít v říši klid - se rozhodl svolat církevní sněm do Nicee roku 325. Rozhodnutý koncilu potvrzené 318 biskupy z východní i západní sféry potvrdilo, co strážci svěřeného pokladu od samého počátku křesťanství ochraňovali a co křesťanské církve věřily o Kristu: Kristus je od věčnosti Bůh, tedy stejné podstaty s Bohem Otcem, který se v čase stal člověkem. Tím koncil ukončil vleklé názorové spory. „Vždyť o čem rozhodlo 300 biskupů, nelze považovat za nic jiného než za Boží souhlas, zvláště když v myslích tak významných mužů sídlil Duch Svatý, který jim zjevil Boží vůli", píše císař alexandrijské církvi. Církev zde řekla jasné slovo, kterému se mnozí většinou ze zištných důvodů nechtěli podřídit. I když Konstantin učinil tak v dobrém úmyslu, přece jen jeho zásah se stal precedentem k neblahému césaropapismu, zasahování panovníka do činnosti církve i k pozdější u nás v 16. a 17. stol. známé zásadě „cuius regio, huius religio - čí země, toho i víra".Spis obsahuje plno nechutných a pro církevní představitele těžko pochopitelných scén vzájemného osočování. ,, obě strany sesazovaly biskupy ne kvůli víře, ale z jiných důvodů. I když jejich víra nebyla stejná, přece při vzájemném sesazování si nijak druhé straně nevytýkali víru" (II, 42). Byla to velká ostuda pro křesťanské náboženství", povzdechl si Socrates (VI, 7). Přestože „křesťané na východě i na západě nedělali mezi sebou rozdíl" (II, 18), jsou tu již náznaky budoucího odcizení se jednotné a jedné církvi a Socra-tovo konstatování, že „církev jednou rozdělená nezůstala při jednom rozdělení" (V, 20), potvrdila budoucí staletí a potvrzují je dodnes.
V celém Socratově spise vidíme, jak význačné postavení zaujímal v celé církvi římský biskup a římská církev. Pravda, jistou úlohu tu hrála okolnost, že římský biskup sídlil v hlavním městě římského impéria Římě, i když v Socratově době již tu byl svým dominantním postavením Nový Řím, Nea Roma--Konstantinopol. Především a hlavním důvodem význačného postavení římské církve bylo, že sídlo římských biskupů bylo na hrobech apoštolských knížat sv. Petra a Pavla a že římský biskup byl nástupem sv. Petra, kterého Kristus učinil skalou, na které buduje svou církev. V římské církvi viděli při nechutných sporech zastánkyni pravovéří a rozhodčího. Řada pravověrných biskupů - alexandrijský biskup sv. Athanasius, Petr, konstantinopolský biskup Pavel a jiní biskupové z jiných krajů (II, 15) - se utíkají k římským biskupům. Avšak i hlavní zastánce Áriova názoru biskup Eusebius z Nikomedie posílá svého legáta k římskému biskupu s prosbou, aby rozhodl v Athanasiově sporu (II, 11). Rovněž církví odsouzení macedoniáni posílají své posly k římskému biskupu Liberiovi - (IV, 12).
Zajímavý a jistě ne ojedinělý je Socratův názor na poměr státu k církvi a církve ke státu. „Když je stát zmítán nepokojem, je i církev znepokojována bouřemi neblahých událostí. Neštěstí jednoho postihuje i druhého a někdy neklid v církvi je předehrou neklidu ve státě nebo naopak", poznamenává v předmluvě k 5. knize.
PREDANÁ
Akcia:
POŠTOVNÉ ZADARMO!
Pri objednávke nad 50,00 € je poštovné v rámci SR ZADARMO!
ON-LINE:pondelok-piatok 10,00-16,30 hod.
Z PONUKY:
Srdce slobodného Slovenska
100 rokov ČSD dielní Zvolen
Vzorný letecký mechanik
Grundriss der kk. Residenzstadt Wien 1783
Podpis spisovateľa Jána Poničana
